Jdi na obsah Jdi na menu
 


Celestýn se těší do školy

Lišák Celestýn se těší do školy  

Moje babička mi jednou svěřila tajemný příběh, který jí řekla její babička, a té zas ta její a nikdo už přesně neví, přes kolik babiček se tento příběh vypráví, ale jisté je, že je pravdivý, protože je z té doby, kdy lidé zvířátkům rozuměli a pochází od jedné lištičky, která ho jednoho dne pověděla malé holčičce nebo chlapečkovi a od nich se to dozvěděla moje praprapra-mockrát-prababička. 

Není to zas tak moc dlouho, kdy na světě ještě nežili lidé, ale byla tu všelijaká možná zvířátka, malá či velká, s chlupem či opeřená, zobatá či zubatá, s kopýtky či ploutvemi, prostě všechny různé zvířecí bytosti, které si už ani člověk nedokáže představit. 

A nemyslete si děti, že to bylo jiné než teď. Zvířátka žila podobně jako my a nejchytřejší z nich byli lišáci. Měli vlastní městečka a vesničky, v nich liščí domečky, obchůdky, kostelík, radnici, dokonce i hřiště, a na samém vršku, co se mu od nepaměti říká Červený vrch, snad podle barvy liščího kožíšku, stála základní škola. 

A v jednom domečku žila rodina Liškova, tatínek s maminkou a tři lišáčci. Nejstarší se jmenoval Celestýn, maminka mu říkala Céli, což v překladu znamená nebe. 

Byl konec prázdnin a zítra se mělo jít poprvé do školy. Celestýn měl již vše na tento první školní den přichystané, tatínek mu koupil krásnou školní tašku, penál, sešit a přezůvky. Večer mu maminka vydrbala ocas, aby dělal parádu, tatínek ostrouhal pastelky, s kterými si celý den malovali jeho bratříčci. Céli se moc těšil a ještě před spaním potajmu šel nahlédnout oknem do třídy, jak to tam paní učitelka nachystala a kde asi bude sedět. Přišel ke škole a co nevidí. Okno do třídy bylo pootevřené a byl z něj spuštěný malinkatý žebřík, do kterého by ani drápek nedal. Byl plný zvědavosti, co se to tam ve třídě děje a kdo tak malinký mohl po žebříčku vylézt a co tam pohledává, vždyť je to jejich liščí třída. Přistrčil si k oknu bedýnku, co se povalovala poblíž, šup na ni a již strká zvědavě čenich dovnitř. A co nevidí? Vůbec nic. Nic. Podivil se a bylo mu to moc podezřelé. Už chtěl jít domů, když na něj promluvil úplně stařičký lišák, který šel náhodou kolem a Celestýna si hned všiml, protože to byl bývalý školník Cedulka, kterému mezi dveřmi neproklouzla nikdy ani liščí bleška. „Copak tady lišáčku pohledáváš? Za chvíli bude tma a lištičky už mají být dávno v pelíškách.“ „Víte, já tady odhaluji záhadu,“ vysvětloval Celestýn a ukázal na spuštěný žebřík. Školník Cedulka si prohrábnul svoji šedivou bradku a povídá: „Víš lišáčku, na to bys nikdy nepřišel, to co se tam děje, hned tak někdo neuvidí. To bys musel být čerstvým prvňáčkem a musel bys ses dívat skrz zelené pravítko.“ „Ale to já jsem,“ odvětil Celestýn, „ale nemám zelené pravítko, ach jo,“ zesmutněl. Bývalý školník Cedulka se pousmál a z kapsy vytáhl zelené pravítko, se kterým každý předvečer prvního školního dne ke škole chodil a čekal na nějakého zvědavého prvňáčka až do dnešního dne, konečně se dočkal. „Tady máš, podívej se a vše mi, jak uvidíš, pověz.“ Celestýn poděkoval, vyskočil na bedýnku a už se dívá přes pravítko. Nevěří svým očím, žasne a jazyk se mu zadrhává. To co vidí, svět ještě neviděl. Po žebříčku šplhají takové divné věci, jedna vypadá jako domeček, druhá zas jako Cedulkovy brýle, jiná jako měsíc na obloze či na jezeře, jiná jako hřebínek, něco jako naběračka… prostě samé prapodivné věci. Šplhá to po žebříku do třídy a tam jako by tomu narostla křídla, vznáší se to po třídě a vůbec to nespadne. Nerozumí tomu, pak si všiml, že na každé lavici před židličku roznáší krásná liška květináč s podivuhodnou rostlinkou. Z hlíny trčí takový malý ocásek a na konci místo květu je zatím ještě poupátko. Celestýn to vše dopodrobna Cedulkovi popsal a tomu to vše bylo jasné, jelikož to tušil. Vysvětlil lišáčkovi, že ty podivuhodné věci, co se vznášejí po třídě, jsou písmenka a číslice a čekají na každého lišáčka, který se je naučí, aby mu ouškem vklouzly do hlavy a pak je navždy bude znát. A ta krásná liška, to je Moudrost a před každého prvňáčka pokládá květináč štěstí. Čím víc se lišáčci naučí, tím víc budou mít v životě štěstí, protože tato kytička se zalévá ne vodou, ale dobrými známkami. 

No Céli ten jen žasnul. A protože se už stmívalo, musel běžet domů. Rozloučil se a ještě před usnutím si vše promyslel a slíbil si, že se bude snažit dobře učit, aby posbíral všechna ta krásná písmenka a číslice a hlavně, aby měl hodně dobrých známek, aby měl v životě opravdové štěstí.   

Mgr. K. Trejbalová

 

Milí prvňáčci,

váš první školní den je již za dveřmi.

3. září v 8.15 hod. se uvidíme před školou a společně

se vydáme do třídy. Rodiče, kteří vás doprovodí ke

škole, budou mít možnost v době, kdy již  budete

ve třídě, pro vás zařídit vše ohledně obědů a školní

družiny. V 9.15 hod. se zase společně setkáte ve třídě,

kde si vás rodiče mohou vyfotografovat, pro vzpomínku

na tento váš slavnostní den!